La Palma - popis treku

Trek natěžko za sopkami a vavřínovými lesy po nejzápadnějším z Kanárských ostrovů. Praktické informace.

Odjezd byl trochu napínavý - 15. dubna vybuchla na Islandě sopka pod ledovcem Eyjafjallajökull a nad Evropu se začal šířit mrak sopečného popela, ohrožující bezpečnost letecké dopravy. Většina letišť na nějakou dobu omezila nebo uplně přerušila provoz… ale nakonec nás ta sopka za svými staršími a jižnějšími sestřičkami pustila.

Úterý 27. 4.

Po šesté odjezd 2 auty z Prahy směr letiště Mnichov. Z Prahy přímá linka na La Palmu nelétá, trajekt mezi ostrovy by znamenal další protažení a prodražení cesty. Auta jsme nechali na hlídaném parkovišti P41. Letěli jsme charterovým letem německých cestovek se společností Concord. Let trval asi 4 1/2 hodiny. Místní čas na ostrově je oproti našemu -1 hodina.

Ostrov La Palma (španělsky „dlaň“) v severozápadní části Kanárského souostroví je dlouhý 47 km a široký 28 km. Přistávací dráha letiště Santa Cruz de La Palma na východním pobřeží ostrova začíná a končí těsně u pobřežních skalisek. Bylo hezky, subtropicky, pilot se strefil. A zatímco mnichovské letiště na mne působilo (ve srovnání s římským nebo i s pražským) takovým příjemným lidským rozměrem, tady jsem měla pocit, že jsem na novějším autobusovém nádraží v okresním městě. O víkendu. Kromě našeho letadla tam stálo možná ještě jedno, výdej zavazadel bleskurychlý, kontrola veškerá žádná. Naše spolucestující z letadla si rozebraly ty cestovky a my jako jedni z mála neorganizovaných jsme vyrazili hledat veřejnou dopravu do města – což při těch okresních rozměrech opravdu nebyl problém.

Autobusovou dopravu na La Palmě musím pochválit. V infocentru u přístavu lze nafasovat letáček s přehledným jízdním řádem všech linek. Jezdí toho docela dost, každou hodinu také okružní linka (oběma směry) kolem celého ostrova. Nevím, jestli to byla náhoda nebo pravidlo, ale my jsme za každé svezení platili 2 eura za osobu, ať už to bylo pár kilometrů z letiště do hlavního města, anebo poměrně dlouhá jízda po části té okružní linky. Busy jsou moderní, pohodlné, podle přání řidiče se zavazadla dávají nebo nedávají do zavazadlového prostoru. Řidiči v bordovo-béžových stejnokrojích hovoří španělsky, ale rukama domluva snadná, nervozita žádná.

V Santa Cruz de La Palma, hlavním městě ostrova, jsme museli především sehnat propanbutanové bomby k vařičům (ty nesmějí do letadla). Nebylo to úplně triviální. Angličtina místních občanů včetně mladé generace byla slabá a povědomost o tomto sortimentu ještě slabší. Nakonec jsme uspěli v obchodě s autopotřebami Seat a dalším zbožím všeho druhu na pěší zóně (ulice Ó Lava). Měli bomby k vařičům Campingaz i Coleman. Rezervní vařiče a suchý líh se nám nechtělo nosit týden na hřbetě, takže vyhodit. Vojtu napadlo na poslední chvíli si ten liháček schovat ve křoví u autobusové zastávky a před odletem zpět ho tam zase našel!

Zbývající čas do odjezdu autobusu Zbyněk obětavě hlídal batohy a ostatní se rozběhli nalehko po městě. Santa Cruz de La Palma kromě asi dvou ulic souběžných s nábřežím a zabraných turistickou pěší zónou s restauracemi, obchody a úřady šplhá hned do prudkého kopce. Stará i nová zástavba je barevná, působí čistě, udržovaně. Je to civilizované Španělsko vystrčené kus na jih k Africe. Kanáry žijí z turistů, a tak se snaží.

Jo, zahlédla jsem taky na klikatém schodišti dole pod sebou mladíka, jak se rozhlédl, jestli nikdo nejde, a píchnul si dávku do stehna. Pak seběhl někam do rušnějších ulic. Ale jinak pohoda.

Moc se mi líbily scény před kostely. U kostela El Salvador na pěší zóně hráli malí kluci s velkým zápalem fotbal, opodál seděla na zídce starší dospělá trojice včetně invalidní paní a přátelsky rozmlouvala. Těsně kolem těžkých chrámových dveří se motal malý klouček a čekal, až ty dveře někdo pootevře, aby mohl nakouknout dovnitř. Pootevřela jsem já, ale z prohlídky chrámu nic nebylo, rušila bych při bohoslužbě.

Prostranství před dalším kostelem Conv. de Santo Domingo trochu výš ve svahu sloužilo také k odpočinku místních, byl odtud pěkný výhled, neobvyklá dlažba z oblázků. A uvnitř v kostele právě probíhaly nějaké dětské zájmové kroužky.

V 20:15 hodin jsme odjeli autobusem na jih ostrova do městečka Fuencaliente de La Palma. Během cesty se setmělo. Kousek nad městečkem je tzv. area recrea, plácek u silnice upravený pro piknikování. Zastřešené „podloubí“ přilehlé k příkrému svahu, pod ním stoly a lavice, zavřené záchody, ale funkční stiskací kohoutky s pitnou vodou. U toho volné prostranství kryté hrubým pískem či jemným štěrkem - je to černé, sopečného původu a pro našince to působí na první pohled nepřívětivým dojmem. A hlavně hned za zábradlím je ta silnice. Nabrali jsme si vody, co se dalo, a zkusili vystoupat ještě výš, někam víc do přírody. Jenže v borovém lese ve svahu s tímtéž černým, ale nerovným povrchem, případně s kamením a na větru to líp nevypadalo. Až těsně pod vysílací věží jsme objevili rekreační místo číslo dvě, také černé, ale rovné a víc kryté od silnice, zato s vyhlídkou na městečko a dál až na moře hluboko pod námi. Dobré místo na jednorázové přespání. A ten kohoutek s vodou tam byl taky.

Mapa treku