Zakarpatská Ukrajina - popis treku - Page 2

Sobota 11. 8.

Od 3:30 ráno jsme si tedy v Beregovu „užívali“ opuštění Evropské unie včetně důkladné kontroly a razítkování pasů, důrazně varováni před jakýmikoliv poznámkami na adresu policistů a celníků. Trvalo to jen asi hodinu a prý jsme překonali rekord v rychlosti odbavení. Hodinky jsme si posunuli o hodinu dopředu.

První zastávkou, když nepočítám ty četné zdravotní u benzinek nebo jen u vhodných křoví, bylo Mukačevo. V ranním slunci se pěkně rýsoval hrad Palanok na opačném okraji města na vyvřelém skalním suku, připomínající tak trochu Kunětickou horu. Autobus ale zaparkoval v centru. Nahlédli jsme do prvního pravoslavného kostela, prošli poněkud ospalou ranní pěší zónu. Prvním a podstatným bodem programu pro většinu účastníků zájezdu byla výměna peněz. My jsme už měli hřivny z ČR, a tak jsme si mohli dovolit poněkud delší zacházku ke klášteru Sv. Mikuláše. Muž samozřejmě za keškou, já fotit.

Klášter je pěkně opravený, celý v zelenobílém. Včetně předsunuté kapličky těsně u plotu domu u řeky. V hlavním kostele právě probíhala bohoslužba. Pop v ornátu zády k věřícím předzpěvoval, věřící (mezi nimi dost mladých, ale v chudém oblečení, děvčata v šátcích) ve stoje se v rychlém tempu křižovali a hluboko klaněli. Nahlédla jsem jen ode dveří a když se blížila jeptiška (celá v černém, s vysokým černým „kastrolem“ na hlavě), raději jsem se vzdálila. Výše nad kostelem byl ještě jeden svatostánek, ze tří stran hodně prosklený, připomínající spíš viktoriánskou oranžerii.

Při zpáteční cestě po břehu řeky Latoricy jsme viděli čápa v okamžiku, kdy ulovil rybu.

Zašli jsme se podívat do mukačevské tržnice, ale byli jsme zklamaní. V zastřešené hale veliké množství drobných prodejců průmyslově vyráběných potravin, mnohokrát totéž, nic zvláštního ani k focení, ani k ochutnání. Na sousední zeleninové tržnici velmi husto, jen obtížně průchodno mezi trhovci. Chtěla jsem si koupit aspoň jedno rajče podivně členitého tvaru a narůžovělé barvy a bylo mi vnuceno gratis a ještě jedno žluté k tomu. Dobrá byla.

Pak jsme s celou výpravou autobusem popojeli pod hrad Palanok, vystoupali vzhůru a absolvovali prohlídku s výkladem mladého Ukrajince. Naši průvodci z Alpiny se snažili tlumočit, občas nevěděli, nám starším ročníkům naopak ta ruština vyskakovala z hlubin mozkových závitů a mohli jsme přijít se svou troškou do mlýna. Bylo to hlavně o nedobytnosti hradu a osmi obranných liniích, kdy tu poslední tvořila chodba tlustou zdí. Když se útočníci dostali až do ní, byli uzavřeni z obou stran a obránci na ně lili zvláštními otvory horkou smůlu. V několika místnostech hradu bylo historické a národopisné muzeum provinčního vzhledu a obsahu.

Nás ale čekal ještě poměrně dlouhý přejezd dále na východ. Průvodci nás průběžně seznamovali se zajímavostmi na cestě a se Zakarpatskou Ukrajinou jako takovou. Sledovali jsme tok řeky Tisy, na druhém břehu už bylo Rumunsko. Na poli jsme viděli celé hejno čápů. Nejzajímavější byla oblast okolo Solotviny, kde se těží kamenná sůl. Jsou tam jezera se salinitou vyšší než má Mrtvé moře a část výpravy, která má na programu jen jednodenní výlety, tam má plánované koupání. Dnes jsme ale projížděli bez zastávky, a tak jsme jen s úžasem zírali na místní architekturu – honosné paláce ve stylu podnikatelského baroka, samé oblouky a věžičky, ale často nedostavěné. Posttotalitní stavební boom ztratil dech. Na dokončení si vydělají v cizině možná děti, možná až vnuci majitelů, pokud se stavby zatím nerozpadnou... Co se staví stále a vypadá, že je i dokončováno, je velké množství kostelů se stříbrnými, zlatými nebo modrými cibulovitými báněmi.

Kde Tisa odbočila na sever, odbočili jsme podél ní a rázem jsme se ocitli z nížiny v sevřeném horském údolí. Minuli jsme symbol nové éry, jeden z mnoha „středů Evropy“, kam se místní snaží nalákat turisty. Zato železniční tunely jsou dodnes vojensky střeženy jako za sovětských časů. Po dalších kilometrech jsme zaparkovali kus před rodinným kempem v Kvasech.

Obytný dům v bočním údolí u horského potoka, krytá veranda s dlouhým stolem a pár hospodářských stavení, dvě ovečky na pastvě vysoko na stráni a spousta drůbeže, koček a psů volně v prostoru. Na zahradě a mírně svažité louce místo pro stany. Několik suchých záchodů (dva dokonce i sedací), budka se třemi sprchami, pro něž se ohřívá voda vedle v kamnech s kamnovcem, pár stolů s lavicemi jen tak pod širým nebem nebo pod stříškou u těch sprch, zastřešená lavice-houpačka. Ty zmínky o střechách jsou důležité, protože i když příjezdový den byl pěkně slunečný, ani meteorologické servery, ani beránky na obloze nevěštily nic dobrého.

Hned po briefingu o zítřejším programu a po seznamovací hře, kdy jsme zvládli naučit se nemožné – křestní jména všech přechodářů – jsme zalezli dospat tu autobusovou noc.

Zakarpatská Ukrajina - celková mapa
Zakarpatská Ukrajina - trasy pochodu