Zakarpatská Ukrajina - popis treku - Page 6

Středa 15. 8.

Dnes nás čekal druhý trek, tentokrát dvoudenní, na Svidoveckou poloninu. A opět bylo jasné, že jasno není a nebude. Do deštivého dne s plnou polní se nás balilo pouhých devět včetně jednoho průvodce. Ostatní nechali stany stát a šli jen nalehko.

Výlet měl ale pro všechny společný prolog, totiž odvoz z Kvasů do Svidovce a na Dragobrat na korbě náklaďáku. Auta jela dvě a protože ta cesta měla být poměrně dlouhá, vmáčkli jsme se raději do toho, co mělo korbu krytou. Nakonec to s tou zimou na voze nebylo tak hrozné, horší bylo drncání a špatný vzduch. Asi dvakrát během té jízdy problesklo sluníčko a zaselo v nás falešnou naději.

Šíleně rozbitá cesta (o silnici se v tomto případě opravdu hovořit nedalo) končila v rozlehlém lyžařském středisku. To bylo rozestavěné s velkýma očima, teď mimo sezónu pusté. Nechápu, jak se do těch velkých hotelů hosté po té cestě dostávají.

To ale nebyla naše starost. Tou bylo, jak přežít dnešní nečas na polonině. Především složit pokřik: „Je nás devět, jdeme dál, kdopak by se deště bál!“ Ten se bude drobně obměňovat celý den.

Jednodenkáři zmizeli v mraku jedním směrem, my vyrazili po plochém hřebeni jinudy. Za aspoň trochu slušného počasí by to byla pohodlná a možná trochu nudná procházka. Po trávě, jen občas terénem trochu rozježděným od gruzoviků, co tu prý vozí takyturisty. Za dnešní mokré, studené a větrné sloty šlo jen a jen o sportovní výkon, vidět nebylo nic, radost žádná.

Prakticky jsme nezastavovali. Jen na nezbytné fyziologické úkony, když už se to nedalo vydržet. Jedinou sedací pauzu jsem si vyžádala, když už jsem šla asi dva kilometry s rybníkem v každé pohorce a v těch rybnících mi uplavaly jindy báječné gelové podpatěnky do nestandardní polohy uprostřed chodidel. Výsledkem byla velmi nepohodlná chůze s pokrčenými a otlačenými prsty a strach, abych vůbec došla. Takže jsem usedla do brázdy, pracně zouvala a vylévala boty a ždímala ponožky a zase je soukala na otlačené nohy a nade mnou stálo těch osm jako osm sudiček či supů. Když se zanedlouho situace v botách zopakovala, už jsem si netroufla žádat o další pauzu.

Protože se nedalo dělat nic jiného než jít, byli jsme už za časného odpoledne v místech, kde jsme měli tábořit. Jenže průvodce rozhodl – jde se dál. A tak se šlo. Bez oběda, prakticky bez napití, jen s nějakou tou sušenkou či hroznovým cukrem, co kdo měl někde v pohotovostní kapse pod pláštěnkou. Trochu se povídalo, průvodce přestal dávat pozor na cestu, špatně jsme odbočili, museli museli jsme se vracet. Dalo to asi 2,5 km navíc. Fakt je, že poctivě přiznal chybu.

Rozbolela mě podivně noha v holeni. Do kopce to ještě šlo, ale po rovině a zvláště při sestupu jsem cítila každý druhý krok. Konečně vrchol Tempa (1634 m n.m.) a za ním už naděje na sestup pod hranici lesa, kde bylo slíbeno táboření. Taky pršet už přestalo.

Kolem 19:30. hodiny jsme konečně strmým borůvkovištěm slezli do bukového lesa a zatábořili. V nohou asi 30,5 km.

Zakarpatská Ukrajina - celková mapa
Zakarpatská Ukrajina - trasy pochodu