Zakarpatská Ukrajina - popis treku - Page 8

Pátek 17. 8.

Bylo krásně, ale ani po včerejší krátké etapě moje noha nevypadala dobře. Nezbylo mi než přechod třetí – Krásné – poloniny vzdát. Šlo se sice nalehko, ale v závěru mělo být asi 1000 m výškových klesání. A tak jsem jen s lítostí sledovala, jak se téměř kompletní výprava naskládala tentokrát na otevřenou korbu náklaďáku a vyjela do hor.

U autobusu jsme zůstali jen čtyři plus řidiči. Odjezd se trochu protáhl, než se řidiči sbalili a uklidili autobus. A pak jsme většinu toho pěkného dne strávili kličkováním mezi dírami na šílených silnicích pod horami.

Na jednom místě v širém poli jsme museli dokonce zastavit a počkat, až se silnice uvolní. Konal se tam jakýsi trh pod širým nebem, auta, lidi, krávy, všichni měli času dost.

Velkou oklikou jsme se vrátili do hor a zaparkovali u hospody v Koločavě, v jejímž sále jsme měli domluvený poslední nocleh. Asi v půl čtvrté odpoledne jsme vyrazili na procházku po vsi. Chlapi na můj vkus příliš zvolna a spíš s tendencí skončit někde na pivu, a tak jsem jim brzy utekla.

Koločava je poměrně velká obec (8000 obyvatel), roztažená do dálky podél silnice a řeky Terebly. A je to Zakarpatsko v kostce. Minulost československá, sovětská i přítomnost ukrajinská. Jen nějaká lepší budoucnost je jaksi v nedohlednu.

V obci, stejně jako všude jinde na Ukrajině, je poměrně hodně kostelů. Šindelem krytý historický kostelík je zamčené muzeum, nechala jsem si ho na společnou prohlídku na zítřek. Jinak tu do dáli novými báněmi svítí kostely řeckokatolické i pravoslavné, naparáděné – a pár metrů od nich, prakticky v centru obce, šílená skládka odpadků. Převládá plast, PETky. Odpad hyzdí i koryto řeky, i kdejaké místečko za humny.

Pravoslavná boží muka má kdekdo i za plotem na dvorečku. Kolem ukřižovaného visí věnec z umělých květin, dole do špičky. Na dvorcích jsou také kryté studny s kolem a klikou.

V centru je několik velkých budov z dob sovětské éry, m.j. škola, Olbrachtovo muzeum s nadměrnou spisovatelovou bustou před vchodem. Byl tu závod na výrobu součástek k vojenským raketám, to už je historie. Nově vyrostlo pár soukromých posttotalitních paláců v různém stádiu dokončenosti. Většina domů ale moc blahobytně nevypadá. Kdo se trochu zmohl, dává to najevo příliš zdobným plotem.

Páteřní silnicí volně procházely krávy. Vracely se samostatně z pastvy, každá už trefí domů do těch správných vrat. Na silnici se motalo asi deset chlapů-cestářů. Minimálně tři tomu veleli a nedělali nic, další nabírali asfaltem obalovanou drť na lopaty a roznášeli ji do těch nejhorších děr. A pak tam byl stařík na malém parním válci, kličkoval od krajnice ke krajnici a snažil se to uválet. Řidiči aut si museli počkat, až bude kudy projet.

Ze silnice vedlo jen minimum odboček. U jedné seděla cyklistka s kolem ověšeným brašnami a značkou CZ a čekala na muže, který si k cestě přidal nějaký kopec navíc. Strávila jsem se sedlářkou z Frýdecko-Místecka dlouhou chvíli v příjemném rozhovoru o řemesle přijatém s novým partnerem, ale hlavně o cyklistických toulkách po exotických zemích. Když dojel i její muž, zašli jsme si koupit něco k pití do malého krámku. Místo drobných mincí nazpátek jsem dostala tři tvrdé bonbony. Smíšené zboží mělo venku stůl a lavice, fungovalo tedy jako pidihospoda. Bez „tualeta“. I proto jsem se rozloučila a vydala jsem se dál hledat cestu za humna.

Povedlo se mi to až o notný kus dál v místě bývalého kolchozu (prý zkrachoval). Z nadhledu pastvin na holých kopcích nad vsí ta současná bída vypadala trochu malebněji – dokud mi zrak nepadl na další skládku. A než místní malí kluci začali trochu vlezle žebrat o bonbony.

Když jsem se oklikou vrátila k autobusu a naší hospodě na druhém konci Koločavy, začali zrovna docházet naši z poloniny. Muž vyprávěl, že gruzovik zkolaboval asi pět kilometrů před plánovaným místem výsadku, takže se délka výletu přiblížila zase ke 30 km.

Zabrali jsme si strategické místo na spaní v rohu sálu, uvařili jsme si venku z vlastních zdrojů. Závěrečný večírek v jiném sále, stylizovaném v duchu Nikoly Šuhaje, uváděl a rozjel rusínský majitel. Zahrál na fujaru a harmoniku, zazpíval. Pěkným sólem se předvedl i jeho malý synek. Řidiči zájezdu dostali dárky za opravdu nadstandardní služby – byli nejen profesionální, ale i velmi vstřícní. Jeden navíc muzikant-harmonikář.

Jenže únava minulých dní kulminovala, musela jsem si jít lehnout. Část noci jsem proklepala v zimnici a s divným pocitem v břiše.

Zakarpatská Ukrajina - celková mapa
Zakarpatská Ukrajina - trasy pochodu